I (odlet)
Ostrava hlavní nádraží
nezáleží na duši, nýbrž na kolejích
až přijede osud ze Žiliny
tykadly prohledá nástupiště
řekneš mi, Terezo, jestli tě miluju?
Bledé v červených plavkách
voní léto po žížalách vyplavených z dlaní
žil, trávícího ústrojí, galérky pocitů
Byli jsme „hrnečku, vař“, nebo „rozvař“
bez uzávěru plynu
Nevím jak s tebou míchat
vyklopit tě na svačinový papír a zhasnout
dva objemné kufry v úschově během přepravy
půjdou, poběží, poletí další roky
Neohlížej se, nezapomeň na tašku suvenýrů
letadlo se vznese na rodinu
II (ráno)
Nůž, perly, vodovky
v našem nespolečném domě
hladím kožené tváře sešitu
Ještě stále se milujeme
na louce nad dědinou, odešli jsme
a přesto zůstali, abychom se měli kam vracet
zůstaneme navždy ráno, večer, noc
Nebo raději ne, půjdeme znovu
věrni ročním obdobím
pokud se dožijeme, láska může být v každém slově
které je hned -
nemusí čekat na jaro, nesmí
Podzim má své jeskyně, svá jezera
jestliže létu patří louky, cesty do kopce
tvůj hlas malující barevné bytosti
Stávají se z nás průsvitné závoje
proudíme po větru, kličkujeme, hopsáme
trocha nedůvěry osolí polévku
než vyštěkneš, že mě zabíjíš ve svém obraze
Ufňukaný a poddajný, plížím se jako vlahý
horský podvečer sbírat
spadané lístky z hladiny
ve chvíli, kdy po mně netoužíš, neboť máš všechen svět
v očích …
Nemůžeš se vynadívat na bolest
kterou s nezkrocenou vášní hraju pro potěchu
šustivým kostřičkám v podzemním auditoriu
Když skončím, spěchám ti o nich vyprávět
III (odpoledne)
Zapošívám se do sebe
po krk v černé vodě
před ostrovem mrtvých
Bílá loď odplouvá
V jeskyni kostry, lexikony
hračky, karnevalové šaty
lístky do kina
Stíny zapomenutých přání
návštěvy z minulosti
Příšeří, ticho, chlad
tenká kůže mezi mořem vně
a světem uvnitř - líná
průsvitná, bezzubá tekutina
Pomalým pohybem
v nelidské dálce vytěkává
lidský hlas
IV (večer)
Takhle vypadá konec světa:
ty se svým mužem v posteli za oceánem
já s touhle představou v posteli tady
nechávám sebou projíždět
Rudou armádu v záři na Rudém náměstí
formace tanků prošívat průlety stíhaček
Výročí je zvlášť dlouhé a má vlastnost:
kdykoliv se vrátí, přehlídka začne nanovo
s nezmenšenou krásou a velkolepostí
Nyní se zdá, že něco sčítám (Jsem ironický?)
nedokážu sedět s otevřenou knihou ve vaší ložnici
pozoruji s vrabci, jak svého muže přijímáš
a jsem klidný – šťastný a klidný
Opírám se o bukovou samotu -
listí pochopilo, šouravě balí spacáky
V (incident)
Plavu na hladině v tvé zahrádce
obkládáš mě květy, až se probouzím
Při vchodu do jeskyně tvůj muž
ptá se, kdo jsem - „mrtvý delfín“
odpovídáš horká na prsou
Jdeš k němu, ohlédnutí v úsměvu
vcházíte do tmy, na kamenech taje
míchaná zmrzlina, stékám do příboje
