Smutek pod fíkovníky

I
Prosím vlčí mák, ať nehřeší na svou
osamělost v zeleném poli, báseň
ať nepřichází, neotírá si rty o rohožku
želví krunýř o strom

Jarová bublina stoupá k létu, leskne se
k neviditelnosti, řekla jsi „Ne“
rozuměl jsem „Ano“, i papež tomu rozuměl
když nás oddával brzy ráno

Na bílé pláži zpívali andělé
záblesk v majáku, ráhno v bouři
jedli jsme zlámané velikonoční cukroví
obláčky pečené z rosy

II
Objevil jsem azimut
žádný z tři sta šedesáti notorických
stupňů, bezednější smutek
průsvitnější prázdno

Ležel jsem neutrálně na gauči
když přišly šelmy – a hned na zadní
tlapama po mně, ne drápy
huňaté hřívy, Palermo!

Myslel jsem na státní znak
- v klapotu hradních stráží hemžení strnulo
žili jsme si oba svou část mnohostěnu
do rakví hustě pražilo

III
/cesta samsárou/

s talentovanou účetní
již zapomněli spálit, vracím se
večer do lesklých bažin

nechci, přece se snažím
obtahuji bříškem linku
na obzoru, šlachovitý kmen

oháním se dlaní po cíli
- chytit ho, držet, užít spočinutí
napnout síly a probořit se

vzala nás tma v jádru
tekutá žahavost ovinula prsty
propíchli jsme se na konec světa